neděle 24. února 2008

Kostarika - denicek druhy

Posilam obrazovy pozdrav z Kostariky. Mame za sebou La Paz Waterfall Garden, Savegre, Dominical a Hacienda Baru. Ted sedim v Queposu, kousek od Manuel Antonia. To bude nas zitrejsi cil.


Ptacek vysneny - kvesal





Snidajici volavka v Dominicalu




Kolibrik krmi mlade - Savegre




Vecerni nalada v Dominicalu




Vecerni nalada v Dominicalu II




Louceni se sluncem v Dominicalu




Loucim se i ja a spolu s volavkou vam mavam...


Kostarika - denicek prvni

Pratele, denicek nestiham psat kazdy den jako minule. Zjistil jsem, ze bych se casto opakoval a to nechci. Myslim si, ze Denicek z Kostariky 2006 je trosku mimoradny a nechci to pokazit. Bude to spis o fotkach a nebo o mimoradnych zazitcich ... jednim z nich bylo urcite cestovani do Kostariky ... to uz ale necham mluvit muj denicek...

Můj deníčku...

Za oknem se snáší pomalu noc, je šest hodin večer místního času, na střechu bubnuje déšť a celé Savegre je zahalené do mlhavého hávu. Máme za sebou druhý fotografický den. Podle nezaměnitelných výkřiků nad snímky z vedlejších pokojů to je i další spokojený den.

To rychlé „zhasínání“ dne je tady opravdu fascinující. Než jsem dopsal pár slov, už není vidět skoro na krok a tak nastává hra zvuků nočních zvířat a dešťových kapek. Tiše mi k tomu vrní i mé MSIčko. Můžu tak konečně začít psát první kapitoly deníčku z Kostariky 2008. Jaké to nakonec bude čtení ani sám nevím... zkušenosti z minulé výpravy mi pro některé momenty, které každý den opět zažíváme, berou tu krásu prvního okamžiku...

Jak do Kostariky

Do Kostariky se dá letadlem doletět přes různé směry. Po zkušenosti s cestování v roce 2006, kdy jsme do Kostariky letěli po trase Praha – Paříž – Caracas – San Jose, jsme se letos rozhodli pro změnu. Původní trasa na sebe sice krásně na přestupech navazuje, ale co stíháme my, nestíhají naše velká zavazadla. Cestou tam s námi nedorazila žádná a cestou zpět jen polovina. Na místě to pak znamená zbytečné zdržení.

Pro letošní výpravu byla zvolena trasa Praha – Madrid – San Jose. Celá trasa se letí pod hlavičkou Iberie, ale díky Sky teamu jsou lety do a z Madridu s ČSA. Zpáteční letenka včetně všech poplatků stála asi 25.000 Kč. Na trase do Kostariky jsme zvolili let s přespáním v Madridu.

Vyrážíme – den první a druhý – 17. 2. 2008

Na letišti v Praze proběhlo všechno hladce. V hale se všichni lehce najdeme – přeci jen fotografové nejdou přehlédnout. Na místě pobaveně zjišťujeme, že budeme mít zajímavý problémek. Máme dva Petry, dvě Marty a jednoho Láďu :-) Na značky vede Canon 3:2 proti Nikonu :-)

Odbavení proběhlo v pohodě. Jen mne lehce zarazilo, že proti loňsku mám velký bágl lehčí o 4 kg, stále tak přemýšlím, co jsem doma zapomněl. Zájem vzbudil snad jen velký fotobatoh Petra Šimona, ale srdečné ujištění, že se spolehlivě vešel do měřícího zařízení pro palubní zavazadla, letištní personál uklidnilo.

Start proběhl skoro na čas. Krátce po dvacáté hodině zaburácely motory našeho Airbusu A320 a než jsme se rozkoukali, už pod námi ubíhala nádherně osvětlená noční scenérie. Aby to nebylo jen tak, tak u Ansbachu jsme po půl hodině letu zažili menší „vzrůšo“, z ničeho nic nám naše éro někdo pěkně nakopl :-) Dost to s námi cuklo, osazenstvo lehce zmlklo a chytlo se rychle svých kalíšků :-) V naší skupině se okamžitě rozjela debata, co nám asi upadlo či kdo nás trefil. Jak nám pak prozradila letuška, šlo asi o tzv. střih větru od nějakého většího letadla před námi. Naštěstí to bylo před gulášem, takže jsme ho v klidu následně snědli a nemuseli jej lovit po stěnách letadla :-) Let pak klidně pokračoval směrem na Toulouse a Pyreneje, které jsme překonaly v deset večer. To už byl Madrid co by kamenem dohodil a za půl hoďky s námi náš kapitán přistál jako do peřinky do nočního a deštivého Madridu. Do opravdové peřinky jsme se zavrtali asi o hodinu později v hotelu Alameda, který se o nás postaral před letem do Kostariky.

Ráno vše proběhlo dle plánu a po snídani jsme vyrazili před hotel počkat na mikrobus na letiště. První dorazil zcela narvaný. Nedočkavci svedli boj o posledních pět míst. My jsme to s klidem sledovali a Martu to přivedlo na myšlenku típnout svou cigaretu a zároveň ji prohlásit za úplně poslední. Takový slib není jen tak. A aspoň my v to všichni věříme a budeme jí držet palce (aktuální hlášení z 20.2. - stále drží! :-)

Krátce po posledním típnutí dorazil zcela volný mikrobus a za chvilku nás už unášel na letiště. Tam jsme si našli náš modrý gate U62 a u něj byl zaparkovaný Airbus A340 / 600 se jménem Mariano Benlliure. Musím si po návratu zjistit kdo to byl. Nikdo z nás totiž v té době ještě netušil co s Marianem všechno zažijeme.

Start proběhl opět přesně načas. Krátce po dvanácté se náš kolos vznesl do vzduchu a nabral směr Atlantik. Podle plánu jsme měli před sebou 11 hodin letu. Vše běželo jak mělo. Okolo 14 hodiny kostarického času se na obrazovce navigace letu ukáže pobřeží. Do cíle máme necelé dvě hodiny. Všichni se již těšíme, že budeme na místě.

Po 15 hodině je letadlo připravené na přistání a pomalu se začínáme směrovat a snášet k letišti San Jose, jen málo kdo si na navigaci ale všimne, že děláme občas nepatrné obloučky. Sám jsem si pro sebe říkal, že jsme asi na parkovací dráze, protože letíme s předstihem a čekáme až pro nás bude místo. Víc jsem to neřešil, protože jsme se začali snášet k letišti.

Ze slunečného nebe jsme se ponořili do hustých mraků. Každý netrpělivě vyhlížel zemi. Ta se objevila skoro současně s lupnutím, které vyvolalo vysunutí podvozku. Byli jsme kousíček od letiště. Navigace zobrazovala posledních 7km, když v tom zaburácely všechny motory a letadlo se začalo prudce nořit zpět do hustých mraků.

Letadlem to zašumělo. Nikdo netušil co se děje a klidu nepřidalo ani to, že letadlo začalo pěkně poskakovat. V ten okamžik člověku prolétnou v hlavě všechny dokumenty o leteckých katastrofách, co kdy člověk viděl... Za chvilku ale letadlo přestalo poskakovat a kapitán oznámil, že nečekaná změna meteorologické situace na letišti ho donutila na poslední chvilku zrušit přistávací manévr a vydat se s námi do Panamy na náhradní letiště. To už letadlo šumělo jako včelí úl. Každý začal zvažovat co to udělá s jeho plány a jak to asi všechno dopadne. Každý asi začal pátrat v paměti, jak je to s množstvím paliva v podobných případech.

Do smíchu nám nebylo, ale černý humor nás neopustil. Marty začaly studovat plány k letadlu a jeho doletovou vzdálenost, tak jsem je ujistil, že to je pouze teoretická vzdálenost a že to, kolik má letadlo paliva, je na rozhodnutí pilotů, kteří musí počítat i s nějakou rezervou pro případ letu na náhradní letiště. Jestli ale tu rezervu máme, nikdo neví. Přidal jsem i jednu historku z nedávného dokumentu, kde za podobné situace letadlo tak dlouho kroužilo, až dokroužilo... Fakt je, že jsme sice vtipkovali, ale nikomu do smíchu moc nebylo. Myslím si, že k našim čtyřem motorům se přidal pátý - virtuální se sílou 400 duší na palubě. Každý očima tlačil naše letadlo na navigační obrazovce směrem k Panamě. Podle rychlosti bylo znát, že letíme na půl plynu. Panama se ale i tak rychle blížila a po necelé hodině jsme hladce přistáli v Panamě. Letadlem zazněl potlesk... Všichni jsme čekali co bude dál.

Dobré zprávy měly ale pokračovat. Pilot oznámil, že natankujeme palivo a zkusíme se do Kostariky vrátit. Všem se trochu ulevilo. Plány se tak snad jen posunují o pár hodin. Pravidelně kontrolujeme cisternu, aby nám naše prázdná křídla pořádně naplnila. Z letadla se zatím stává malá mraznička :-) Vzpomínáme i na Ondru a kluky na letišti v San Jose, kteří čekají na naše letadlo, které je má odvézt zpět do Evropy. Jak jim asi je a jaké mají informace...

Po hodině je dotankováno a letadlo se vydává na startovací dráhu a hned z otočky startuje. Za chvilku jsme už zase v cestovní hladině a podle zvuku je znát, že tentokrát valíme na plný plyn. Nevím jaká je maximálka Airbusu A340 / 600, ale o moc víc než našich 952 km / h to určitě nebude. Myslím si, že i piloti toho mají po 14h letu asi dost. Ukrajujeme kilometr po kilometru a za necelou hodinu jsme opět u San Jose a klesáme na přistání. Osobně mám letadla velmi rád, sám jsem jeden čas létal na větroních, ale tentokrát tlačím spolu s piloty letadlo k zemi. Těsně před dosednutím máme pocítit, proč asi předtím pilot přistání zrušil. Letadlo se začne prudce naklánět na jednu stranu a né a né dosednout na ubíhající runway. Nakonec dosedneme opravdu prudce a velmi tvrdě... jsme ale na zemi. Ještě prudké brzdění a už se letadlo klidně kolébá po pojezdových drahách letiště San Jose. Piloti asi měli asi velmi dobrý důvod, proč neriskovat to první přistání. Odměnou jim byl velký potlesk.

Černé myšlenky jsou pryč. Vítá nás Kostarika.

Venku už je tma a silně prší. Přistavené autobusy nás odváží k hale. Tam se vítáme s první částí výpravy, která čeká na naše letadlo. Rychle si sdělujeme naše dojmy, vtipkujeme na téma upadlé motory a tak... Jak se rychle potkáváme, tak se i rychle loučíme a přejeme jim šťastný let domů.

Dobré zprávy stále pokračují, když po celních procedurách na pásech vyjedou všechna naše zavazadla a u východu se potkáváme s Ondrou, který na nás již netrpělivě čeká. U Dollaru si vyzvedáváme naše bíle Vitary a míříme rychle spát. Jsme utahaný jako koťata.

Zítra nás čeká La Paz Waterfall Garden.

středa 20. února 2008

Kostarika - pozdrav z La Paz Waterfall Garden

Posilam vsem pozdrav z LA PAZ WATERFALL GARDEN. Unava z cestovani je pryc a mame za sebou prvni den foceni. Pridavam zatim jen par fotek a jedno zkusebni video.

Ondra slouzi jako misto schuzek papousku


Kolibrik


Lov na papouska



Vitejte v nasem svete



Video s papouskem

video

úterý 19. února 2008

Kostarika - cestovani - jsme na miste

Dnes napisu jen kratkou zpravu - jsme na miste. Ale jeste ze tak, protoze cesta byla v zaveru velmi dobrodruzna a pristani v San Jose se zadarilo az na druhy pokus a to jeste jen diky docerpani paliva v Paname. Mame za sebou pres 15h v letadle a jsme utahany jako kotata.

Zitra nas ceka La Paz Waterfall Garden a vecer se urcite jeste vratim k nasemu cestovani.

Ahoj vsem.

neděle 17. února 2008

Kostarika volá

Pokud vše klapne, fyzika zafunguje a piloti se dobře vyspí, tak se dnes večer naše letadlo vznese z Prahy směrem k Madridu, což je naše letošní přestupní stanice do Kostariky. Na letišti v San Jose máme přistát v pondělí krátce po čtvrté hodině odpoledne místního času– což je naše 23 hodina. Podle našeho průzkumu nás čeká slunečné počasí s teplotou okolo 32 stupňů.

V roce 2006 jsem si vedl Deník z Kostariky. Letos jsem si také pořídil notýsek, který mne bude stále doprovázet, ale sám nevím, jak moc budu psát. Pokud bude ale situace s dostupností internetu stále tak dobrá, určitě se budu snažit publikovat zajímavé snímky, které jsem cestou pořídil.

No a kdyby to nevyšlo, podívejte se na snímky pořízené v roce 2006 - Kostarika 2006.

středa 13. února 2008

V dobré společnosti...

Před časem mne oslovil Petr Vilgus z časopisu DIGIfoto, jestli bych neměl zájem prezentovat své snímky v rámci připravovaného tématu - zimní krajina - pro únorové vydání. Nabídka, které si velmi vážím.

Připravil jsem sérii snímků z Rýchor a přidal dva aktuální snímky z poslední doby: Sám a V zajetí ledu. Poslední dva snímky jsou nakonec součástí dvoustrany, kde je i krátké povídání a mé představení.

Spolu se mnou představují svou tvorbu i Miloš Kirchner, Jiří Heller a Vladislav Hošek. Myslím, že jsem v dobré společnosti.




Fajn počtení a pokoukání.

sobota 9. února 2008

Inspirace není nikdy dost - Wildlife Photographer of the Year

Tento týden mi doma konečně přistála dlouho očekávaná zásilka z Anglie. Velký modrý vak obsahoval balík plný zajímavých knížek a o jedné z nich bych se rád rozepsal podrobněji.

Učit se z vlastních chyb a sledovat práce druhých mi pomáhá se zlepšovat - alespoň v to pevně doufám :-) Fenomén internetu umožňuje sledovat nepřeberné množství prací fotografů na celém světě. Přesto si myslím, že v určitých ohledech je papír prostě papír a to zvlášť, pokud je složen do podoby knihy a tato kniha obsahuje vybrané fotografie ze soutěže Wildlife Photographer of the Year.

Soutěž Wildlife Photographer of the Year pořádá časopis BBC Wildlife magazine a Natural History Museum z Londýna. Na úplném začátku to bylo o několika stovkách fotografií. Dnes musí porota vybírat vítěze z více než 30 tisíc snímků z celého světa. Asi jen málokterá soutěž zaměřující se na fotografie z přírody má dnes takový zvuk, jako právě Wildlife Photographer of the Year. Možná je to i tím, že zde spolu soutěží jak amatéři, tak i ostřílení matadoři zvučných jmen. Ostatně kde jinde můžete porazit třeba Paula Nicklena, Bence Matého, Marii Stenzel, Davida Doubileta, Michaela Nicholse a řadu dalších. Výsledek této soutěže je tak každý rok očekáván s velkým napětím.

To nejlepší z poslední ročníku této soutěže je obsaženo v knize s názvem Wildlife Photographer of the Year Portfolio 17. Na 160 stránkách se příznivce fotografie divoké přírody rozhodně nudit nebude. Osobně jsem celou knížku prolistoval se zatajeným dechem a vím, že je to knížka, ke které se budu často vracet. Znovu a znovu jsem se utvrdil v tom, že má-li mít snímek šanci na úspěch, musí mít víc než jen technicky zvládnutou formu. Musí mít příběh, musí v něm být zachycena jedinečnost okamžiku. Asi nejlépe to letos bylo vidět na snímku na straně 43, kde dvě surikaty sledují kolem letící sršeň. Kdyby tam ta sršeň nebyla, tak je to běžný snímek, kterých třeba v Praze v ZOO každý den vzniknou tuny – sám jich pár desítek megabajtů mám :-) Vybraný snímek má ale tu pověstnou kapku navíc a je radost se na něj dívat.

Tato knížka je zajímavá i pro milovníky techniky, kteří neustále řeší otázku jestli mají Canon vyměnit za Nikon, Nikon za Canon nebo zahodit úplně všechno a raději rybařit :-) U každého snímku je vždy uvedena použitá technika i expoziční údaje. Nedělal jsem si žádné statistiky, ale zkusím shrnout základní dojmy. Canon s Nikonem zcela jasně dominují a až na pár výjimek jsou všechny oceněné fotografie pořízené jednou z těchto dvou značek a to v poměru velmi vyrovnaném. Film je v této oblasti fotografie zcela jasně vymazán a až na několik snímků jsou všechny fotografie pořízené výhradně digitálně. Jen pro zajímavost jsem se podíval do knihy s ročníkem 2004 a to naopak ještě zcela jasně dominoval film.

Do ročníku 2007, který je v této knize, přišlo 32 tisíc fotografií od autorů ze 78 zemí. Vím, že od nás se bojovalo také. V roce 2007 to nevyšlo, tak třeba letos. Pokud máte chuť si zasoutěžit, máte šanci – uzávěrka je 24. a 31. března.