Den 12 a 13 - Poloostrov Coromandel

Naším prvním cílem na Novém Zélandu je poloostrov Coromandel.

Nejprve musím ale zmínit jednu důležitou věc. Bláňa ještě včera po příjezdu zašla na recepci objednat snídani na pokoj. Dali jsme si jí na co nejpozdější čas, cca. 9 hodin. A to je ten důvod, proč nám teď - v osm hodin, zvoní budík. Náš první velký den na Zélandu začíná. Máme před sebou přes 200 kilometrů do městečka Whitianga, které se na dva dny stane naším domovem.

Naše první snídaně na Zélandu

Tak tak se zmátoříme z budíčku a už nám klepe na dveře obsluha. Snídaně je tu. Krásně voní a vypadá také moc dobře. Pěkně si pochutnáme a říkáme si, že nám ten den nemohl začít lépe. Do toho je venku ještě modrá obloha plná slunce. Já mám zase plnou hlavu včerejšího zážitku s první jízdou vlevo a v duchu si říkám, že jestli se to nezlepší, tak těch 200 kilometrů bude opravdový horor. Podle navigace to vypadá, že za pár kilometrů bychom se měli napojit na dálnici, tak mi to snad pomůže, než z ní zase sjedeme a zbývajících 160 kilometrů pojedeme po okrskách a přes města.

Plni odhodlání to zvládnout, sedáme po desáté hodině do auta a vyrážíme. U výjezdu z motelu si dávám záležet a poprvé se mi povede blikat a né stírat. Na silnici se ze začátku držím stylem, který Bláňa sleduje s trochou nedůvěry, protože má obavu, že zase nabereme nějaké patníky nebo kužele silničářů. Postupně si ale začínám všímat jedné věci, která mi hodně pomáhá a to je úžasně přehledné silniční značení. Značka je vždy pouze tam, kde má nějaký opravdový smysl, vodorovné značení pěkně navádí a po každé možné změně směru je na silnici pro jistotu namalovaná šipka, jakým směrem by se měl řidič ideálně pohybovat. Za chvilku opravdu najíždíme na dálnici směr jih a těch 25 kilometrů po ní mi zcela zásadně pomohlo si zvyknout na jízdu v protisměru. Všímám si další zajímavé novinky, všichni dodržují předepsanou rychlost. Cestou nakoukám i systém sjezdů, takže když máme opustit dálnici, jde to už bez nervů. S každým dalším kilometrem se vnitřní pocit z jízdy zlepšuje, i když občas stále při parkování stírám místo blinkrů.

Krajina poloostrova Coromandel

Krajina okolo Aucklandu nám krátce připomínala krajinu u nás, jen tam občas byla ta palma :-) Běta s Wolfim marně vyhlíželi ovečky. Místo nich se všude pásla velká stáda krav. Proč tomu tak je, jsme se měli dozvědět o dost později. Jak jsme se ale blížili k poloostrovu Coromandel, začala se krajina silně měnit, až jsme poprvé uviděli krásně modrou vodu zálivu Firth of Thames, kolem kterého jsme mnoho desítek kilometrů jeli. Cestou jsem to již nevydržel a na pár místech zastavil a zkusil pořídit nějakou fotografii. Žádné velké umění, spíše vzpomínkové. Ono s čistě modrou oblohou a pražícím sluncem nad hlavou s tím moc čarovat ani nešlo. Před městečkem Coromandel jsme opustili hlavní silnici a vydali se na štěrkovou cestu číslo 309. Čekali na tam na nás obří stromy kauri.

Bláňa u stromu kauri

Na stromy kauri jsem se moc těšil. Jsou to jedny z původních zástupců rostlinné říše, které připomínají, jak Zéland vypadal před příchodem člověka. Ten se jim totiž stal osudným. S jeho likvidací začali již Maorové a příchod Evropanů jejich zkázu dokonal. Dnes jsou tyto obří stromy, které mohou dosahovat výšky až 50 metrů a v obvodu i 25 metrů k vidění v několika málo lokalitách a to často pouze v několika exemplářích. Navigace s určením jejich pozice zcela selhala, takže jsme se museli spolehnout na dobré místní značení. Od parkoviště u The Kauri Grove, je to asi 10 minut pěšky. Rozpálené parkoviště střídá krásný chládek hustého lesa. Hned na první vyhlídce si člověk rychle uvědomí, jak impozantní to je strom. Následné setkání tváří tvář tento dojem jen umocní. Stromy, které vidíme a můžeme si na ně sáhnout, začaly růst v době, kdy Johanka z Arku zachraňovala Francii. To se psal rok 1429! Když si uvědomím, že s příchodem lidí většina těchto stromů údajně skončila jako topení, je mi z toho smutno. O kousek dál navštívíme i místní raritu - siamská kauri dvojčata.

Pohled do korun stromů kauri

Z příjemného chladu lesa se nám nechce, ale máme před sebou ještě pár desítek kilometrů. Cesta po štěrkovce 309 je místy velmi zábavná. Říkám si, že za mokra to může být opravdu hodně velký adrenalin. Speciálně pro řidiče levo-začátečníka.

K večeru přijíždíme do městečka Whitianga, které leží na břehu zálivu Mercury Bay. Ten dostal své jméno na počest pozorování přechodu planety Merkur přes sluneční kotouč expedicí vedenou kapitánem Jamesem Cookem v roce 1769. Whitianga se nám s Bláňou moc líbila. Jednak uspořádáním, krásnou pláží ale i atmosférou. Vše podpořilo i úžasné ubytování v Ocean View Resortu - vřele doporučujeme!

Páč máme hlad, rozhodneme se navštívit místní supermarket a nakoupit si nějaké dobroty. Opět oceňuji místní vymoženost, kdy vám nákup dá buď prodavač nebo jeho asistent do tašek, takže to má člověk bez práce. Samozřejmostí je rozdělení do tašek podle typu nákupu nebo speciální tašky na lahve s vínem atd. To mi řekněte, proč tady to v supermarketu jde a u nás ne…

Večer vyrážíme na obhlídku našeho hlavního zítřejšího cíle - Cathedral Cove, což je rezervace kousek od města Hahei, kde jsou tři krásné divoké zátoky, každá s jinou atmosférou a ta nejznámější s jeskyní, kterou je možné procházet. Patří to mezi nejfotografovanější motivy na Novém Zélandu. Na místo přijíždíme nakonec dost pozdě, takže se dostaneme jen na první Gemstone Bay. Hlavní ale je, že známe cestu a jak to tady funguje. Zítra sem vyrážíme na východ Slunce.

Večer v Gemstone Bay

Ráno nás čeká brzký budíček. Koukáme s Bláňou ještě na půl oka, ale odhodlaně vyrážíme na cestu za dnešním cílem. Obloha je plná hvězd, což není moc dobré, protože to znamená, že bude zase zcela jasno. Přeci jen mám raději trošku mraků, které dodají fotografiím na zajímavosti. Ale co už naděláme. Aspoň budeme mít krásné ráno na pěkném místě. Na parkovišti mimo pár karavanů nikdo není. Máme před sebou cca. 45 minut chůze k hlavní zátoce. Cesta mi profilem občas připomíná výšlap na Mariínu vyhlídku v Českém Švýcarsku. Ano, může to člověka překvapit, ale k zátoce se jde dokonce i do kopce. Na konci je ale dlouhé klesání, které nás přivede na zcela opuštěnou pláž. Obloha je opravdu bohužel zcela bez mráčku. První co fotím je jasně zářící Venuše nad východním obzorem. Pak si již hledám další a další motivy. S rozedněním postupně přicházejí další návštěvníci i fotografové.

Ráno u Cathedral Cove

Cathedral Cove je opravdu úžasné místo, kde by člověk vydržel dost dlouho. S postupujícím ránem tuto pláž ale opouštíme a zatímco my spokojeně stoupáme pryč, dolu se začínají valit davy. Cestou k autu ještě navštívíme zátoku Stingray Bay, která je také úžasná a zpětně si myslím, že právě tady se mi povede nejhezčí fotka z této lokality.

Návrat do Ocean View Resortu byl radostný. Měli jsme krásné ráno a před námi byla snídaně. Tu jsme si ukuchtili z našich zásob z minulého dne. Já jsem se pak přes poledne vrhl na deníček a prohlídku dnešních fotografických úlovků. Bláňa vyrazila na obhlídku fungování místní prádelny. Vše se jí podařilo zjistit a pozapínat a tak jsme měli za dvě hodiny na pokoji krásně vyprané a usušené voňavé prádlo. Bláňa měla největší radost z místní sušičky a z toho, jak to všechno pěkně zvládla!

Odpoledne jsme vyrazili na obhlídku místní pláže. Ta byla pokryta tmavým pískem a tisícem a tisícem mušliček a kamínků. Voda byla krásně teplá, písek se pod každým krokem příjemně propadl. Člověk se nemohl na tu záplavu barev a tvarů vynadívat. Do toho mu sem tam připravila novou podívanou velká vlna, která na břeh zavítala ze zátoky. I počasí se rozhodlo, že si s námi trochu zalaškuje a modrou oblohu vystřídala na chvilku hradba těžkých dešťových mraků, ze kterých padal déšť jemný jako ten písek, po kterém jsme chodili. Nenechali jsme se odradit a za chvilku nad Mercury Bay vládla opět modrá obloha.

Úžasná Mercury Bay

Z pláže jsme se šli projít ještě centrem města. Nasát tu místní atmosféru a omrknout nabídku krámků a kaváren.

K večeři Bláňa vykouzlila úžasného lososa, ke kterému jsme si dali místní Chardonay. Moc nám to chutnalo. Venku se ale pomalu začal střídat den s nocí, takže jsme popadli stativ a vyrazili na pláž pořídit večerní fotografie. To co nám chybělo ráno - mraky, jsme teď měli v míře vrchovaté.

Poloostrov Coromandel i městečko Whitianga jsou úžasná místa. Myslím si, že lepší start jsme si na Novém Zélandu přát nemohli. Teď už ale hurá na kutě, protože zítra nás čeká dlouhý přesun do kraje, kde vládne sopka Tongariro.

A na tu vylezeme :-)